Jeden můj známý si zlomil nohu. Rád o tom vypráví, a tak kromě velmi podrobného popisu, jak se to stalo, jak moc to bolelo, kdo byl přítomen (zasahující lékař) a kdo měl být přítomen, a nebyl (manželka), máme k dispozici i nově nabyté znalosti: latinské názvy kostí.

Jedním z nejzajímavějších – a zároveň nejzákeřnějších – slov v našem jazyce je nenápadné „se“. Pouhá dvě písmenka, a přitom nám vstupují do života téměř denně. Ne snad fatálně, ale rozhodně vytrvale.

Slovní spojení „šustit hedvábím“ popisuje způsob, jak si udržet důstojnost v těžkých dobách. A těžké doby mohou být velice různorodé.

I já jsem po sáhodlouhém uvažování propadl myšlence na studium vysoké školy. I přes to, že jsem nikdy nebyl pilným studentem a ze školy nosil více poznámek v žákovské knížce než v sešitě, ke studiu vysoké školy mě tlačila vidina povýšení ve stávajícím zaměstnání.

Česká literatura se stává literaturou budějovickou. Nikde v zemi nežije tolik autorů na jednom kilometru čtverečním. Je jich tu tolik, že už se objevují i spisovatelé stejných příjmení, kteří spolu nejsou příbuzní – Lukáš a Míra Bočkovi nejsou bratři ani bratranci ze třetího kolene, ale spojuje je psaní.

Také vnímáte, jak je jaro hlučné? Jakoby se celá příroda proměnila v jeden velký orchestr, kde se každý jeho člen hlásí o sólo.

Velikonoce jsou nejvýznamnějším křesťanským svátkem. Zatímco Vánoce slaví věřící v trochu zadumaném zimním duchu, kdy zima přispěje k tajemnosti temnou oblohou a mraky courajícími se nízko nad zemí, Velikonoce se nesou ve znamení života, barev a naděje.

Naučil jsem se vnímat Velikonoce celkem pozdě – jako děti jsme na pohlednice psávali, že přátelům a známým přejeme krásné prožití svátků jara, ty dny pro mě neměly sílu.

Napadlo vás někdy, jaké je nejčastější lidské slovo? Je takové, jakým reaguje na svět jedině člověk. Zvířata taková dilemata nemají.