Jdu lesem podél řeky Kocáby. Krajina je ještě předjarně holá a umožňuje tak vyniknout elementárním tvarům. Zeleň korun, která zanedlouho přijde, se sice stane oslavou života, skryje ale zřetelnost jádra. Uprostřed drobného háje se ocitám v Japonsku. Pokroucené, tenké, hustě vysazené, černé kmeny vyjadřují osobitost jednotlivých bytostí i propojenost celku.

Karikatura je mocná čarodějka. Ukrývá v sobě obrovskou sílu, která umí zprostředkovat skryté významy, zpřítomnit naše emoce, ale také chytře manipulovat či dokonce záměrně deformovat realitu. Jejím posláním je rychle, srozumitelně a hlavně s nadsázkou předat divákovi určitou zprávu.

Zemřel papež. O Velikonocích. Zemřel papež, který výrazně změnil styl starobylé instituce, kterou reprezentoval. A tím i instituci samotnou. Jak dalekosáhlá tato změna bude, ukáže budoucnost. Zemřel člověk, který svou opravdovostí, autentickou snahou přispět k spravedlivějšímu světu oslovoval lidi daleko za hranicemi církve.

Některé příběhy jsou věčné. Čekám na jeden z nich. Koukám do bedny, jak jsme kdysi říkali televizi. Dneska je to spíš placka, ale vejde se toho do ní daleko víc. V dobách, kdy tenhle geniální vynález teprve začínal, zaznívaly úvahy, co nám přinese, a co naopak odnese.

Jen málokomu mohla uniknout kauza obřího billboardu, který se minulé léto objevil na Václavském náměstí a který je učebnicovým příkladem rasistické propagandy. Dílo vytvořené jednou z politických stran zahrnovalo podobiznu muže černé pleti s mačetou a nápis hovořící o „chirurzích z dovozu“.

Ve francouzštině existuje pěkný, do češtiny nepřeložitelný výraz: Se pencher sur quelque chose. Nad něčím se sklonit v tom smyslu, že se tím zabýváme, ale nikoli jen intelektuálně, nýbrž se zájmem a s péčí. V tom výrazu je obsažen pohyb sklánění se k něčemu snad trochu zanedbanému.

Většina velikonočních zvyků a tradic souvisí s obnovou, omlazením, návratem jara, novým začátkem. V našich podmínkách to mělo dvě podoby, přírodní či mýtickou a křesťanskou. Dnes jsou obě dost otřelé, zapomínané, či přítomné jen ve zbylých rekvizitách. Velikonoce si většinou spojujeme s tím, že máme více volna a jsme spolu. To není vůbec málo.

Máme na Šumavě takovou pěknou tradici: v obecní peci, která se v sousední vsi dochovala z roku 1837, bezmála každý měsíc peče pan pekař pro veřejnost chleba. Pěkně postaru, z celého kvasu: pokud stejně jako já nevíte, co to celý kvas je, zajeďte si tam poslední sobotu v měsíci a pan pekař vám to s chutí vysvětlí.

Jak pije holub hřivnáč? Tak, že bez ohlédnutí utíkáš ke knihovně pro slovník, abys to vůbec nějak zmohl. Zjeví se z dubu a už má všechno vyměřené.

Sedím na předzahrádce činžovního domu, u nohou pes, piji kávu a těším se pohledem na kvetoucí magnolii. Okolo prochází člověk, od pohledu bez domova, zastavuje se, pozoruje mne, a tak mne napadne nabídnout mu cigaretu, aby měl také hezčí den. Překvapený, potěšený, poděkuje, a řekne: „Vy se tady máte jako princezna.“